Kytara

Vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Nejstarším druhem strunného nástroje byl kinnór. Tento starověký strunný hudební nástroj je opakovaně zmiňován už v Bibli. Ve stavbě, vzhledu i formě hraní se nástroje v průběhu dějinných epoch navzájem ovlivňovaly. Postupně se vyvinulo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je nicméně doložitelné, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami – měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd. Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladicím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad. Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara.

Koncem 18. století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Korpus získal kruhový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem – používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.